aneb O kočičím survivalu, pohledech, které hýbou světem, a knize, která by beze mne neexistovala
Poddaní moji,
opět nadešla neděle a já vám s náležitou shovívavostí dovoluji nahlédnout do své osobní kroniky. Uplynulý týden mi jasně potvrdil, že má lidská společnice je sice snaživá, avšak stále vyžaduje pevné vedení aristokrata.
Nejprve jsem ji podrobil takzvanému Kočičímu survivalu. Domnívala se, že zvládne tři dny v zahradní divočině. Zvládla. Ovšem v jakém stavu! Škrábance od větví, kruhy pod očima, hladová a s pohledem zoufale upřeným směrem k lednici. Já to sledoval s klidem šelmy – kdo chce žít v kouzelné zahradě, musí poznat, jak chutná skutečný život. A rejska? Ano, ulovili jsme. Já bych ho spořádal bez mrknutí oka, ona mu však darovala svobodu. Poddaní, uznejte sami – to je slabost, kterou si král dovolit nemůže.
Následně jsem přistoupil k výuce disciplíny pomocí jemné kočičí psychologie. Nemluvím. Já hledím. A kdo neuposlechne na první pohled, dočká se mého hlasového projevu. Neřvu často, ale když už ano, les ztichne, srny prchají a sovy znejistí. Má lidská společnice reaguje okamžitě. Tak je to správně.
A pak přišla kapitola zvaná kniha. Původně jsem v ní prý vůbec neměl figurovat. Následně mi byla nabídnuta druhá hlavní role. Poddaní, buďme upřímní – lze vůbec napsat příběh o kouzelné zahradě beze mne? Samozřejmě že nikoliv. Nyní už i ona chápe, že jsem hvězda první velikosti. Kniha bez mého rezavého kožíšku by byla pouhým svazkem papíru. Předprodej začíná 1. října v 9:00 a očekávám, že se při nákupu projeví náležitá úcta.
Do toho všeho ještě truchlí nad červeným notebookem s jednorožcem, který prý dosluhuje. Notebook. Směšné. Kdo má Maxmiliána, nepotřebuje techniku. Mé vrnění je jediný software, který skutečně funguje.
Tak tedy, poddaní, buďte vděčni, že vám stále věnuji svou pozornost. Ať vám nikdy nedojde šunka ani lososová pasta – a pamatujte: král je jen jeden.
S vrněním, nadhledem a lehkým pohrdáním
Váš pan Maxmilián 🐾
Jak přežít v kouzelné zahradě 
Napsat komentář