Jak přežít v kouzelné zahradě

aneb O utrpení aristokrata, lososové diplomacii a lidské posedlosti péčí

Poddaní moji,

opět nadešla neděle a s ní i čas, kdy vám laskavě propůjčím další střípek ze své osobní kroniky. Týden uplynulý byl pro mne více než vyčerpávající – a to nejen kvůli zdravotním patáliím, které by slabší povahy dávno porazily.

Já, aristokrat, jsem byl nucen snášet injekce, pastičky a polévky servírované přímo pod čenich. Má služebná mi je předkládala v kleče, s výrazem oddanosti, který jasně dokazoval, že Jeho Výsost nesmí strádat za žádných okolností.

Má trpělivost však byla vystavena těžké zkoušce. Nejenže jsem byl vláčen po veterinárních zařízeních, ale navíc jsem musel čelit šmírování svého majestátního spánku, hysterickému šeptání typu „dýchej, Maxíku, dýchej“ a – držte se – výcviku na vodítku. Ano. Já. Král dvora, aristokrat a švihák lázeňský, jsem byl nucen na povel skákat ploty a vykonávat potřebu pod dohledem. To vše ve jménu lidského šílenství zvaného péče.

Aby však bylo jasno – netrpěl jsem zcela zbytečně. Díky lososové pastě, hodné královských hodů, jsem předvedl výcvik, za který by se nestyděli ani příslušníci elitních jednotek. Sedni, ke mně, jdeme – vše s noblesou a grácií, jakou se nepyšní ani čestná stráž.

Pod rouškou noci jsem byl navíc přistižen, jak olizuji čumáček té věčně otravné černobílé stíhačky jménem Key. Uvádím věci na pravou míru: nešlo o něhu, nýbrž o ryze diplomatický akt s cílem zajistit klid a ticho ke spánku.

A tak vám, poddaní, přeji pevné nervy, dostatek šunky, lososové pasty a alespoň zlomkově tak oddanou služebnou, jakou mám já.

S vrněním a mírným pohrdáním
Váš pan Maxmilián 🐾