Léto? Louže. Bahno. Lidská tragédie.
Mé drazí poddaní,
z opovrženíhodné výšky své škrabadlové věže vám přináším další zpravodajství z letních dobrodružství, která mi byla vnucena. Léto, jež mi bylo slibováno jako období ležení v růžích, stínění pod keři a triumfálního vrnění na terase, se proměnilo v jednu nekonečnou mokrou frašku. Déšť. Bláto. Slizké chodníky. A mé urozené tlapky – promáčené.
Zahrada? Z džungle se stal Mordor. Má služebná, která si naivně myslela, že se bude jako víla vlnit mezi květy s námi po boku, se proměnila v tvora s nůžkami v jedné ruce, pilkou v druhé a roštím ve vlasech. Já? Já jsem se své role šelmy zhostil dokonale. Mizím v pralesním porostu, abych se zjevil přesně v okamžiku, kdy zpanikaří a zaječí: „MAAAAAM!“ Ano, přesně tak. Křičí to ona, nikoli já.
Lesní výlet bych nejraději vymazal ze své paměti. Místo lanýžových prasat – Key a já. Key čmuchá tam, kde nemá, já se snažím zachovat si důstojnost. Výsledek? Dvě klíšťata, šrámy od ostružin, roští v srsti a služebná, která zakopne o bedlu, protože řeší zásadní dilema: ona mi čuchá k zadku, on mě mlátí. Samozřejmě já.
A dovolím si citovat jednu kacířskou myšlenku, kterou má služebná pronesla ve vzácné chvilce osvícení:
„Pořídit si kocoura je jako otevřít bonboniéru – nikdy nevíš, co si domů doneseš.“
Inu, pokud si donesete mě, připravte se na bonbon s trnem, vůní kadidla a pohledem, který vás srazí do kolen. Jaký pán, takový pes? Prosím vás. Jaký pán, takový kocour. A jestli jsem jejím odrazem, pak vaše duše budiž zachráněna.
Ale ano – oni mě milují. Všichni. I ta služebná. Protože když spím, svět je o něco šedší. A oni dobře vědí, že s mým probuzením se vrací barva. A styl.
S povýšeným pohledem a elegantním zívnutím
Maxmilián –
vládce pralesa, miskařské tyranie a lidských emocí 🐾
Jak přežít v kouzelné zahradě 
Napsat komentář