Jak přežít v kouzelné zahradě

poznámky k lidské marnosti a kočičí dokonalosti

Drazí moji,

opět se ozývám s pravidelným týdenním hlášením z fronty, kde já – šelma, filozof a estét – žiji obklopen lidmi, kteří se stále snaží být mým rovnocenným protějškem. Marně.

Smíření s mou lidskou po předešlém konfliktu proběhlo rychle a efektivně. Kapsička padla, urazenecký postoj se rozplynul a následoval láskyplný spánek na její noze. Odpouštím zásadně s plným břichem a velkorysostí hodnou krále.

Do školení o propagaci knihy jsem byl zapojen tělem. Doslova. Uložil jsem se s grácií na klávesnici notebooku, čímž jsem dal jasně najevo svůj hluboký zájem. Následně jsem usnul, a tím vše elegantně shrnul. Efektivita především.

Zaujalo mě také veřejné prohlášení, že kocour je lepší než muž, protože vás vždycky vidí jako kočku. Zajímavá teorie. Dovolím si dodat, že platí výhradně za předpokladu včasného servisu a nulové tolerance ke krádežím z mé misky.

Vrchol týdne však přišel s lovem. Dřív, než byla dopita ranní káva, jsem měl v tlapě bezbranné neviňátko. Přírodě bylo učiněno zadost, hlavička zakousnuta, zbytek ponechán panu krkavci. To, že se v tu chvíli přiřítila černobílá stíhačka a zcela ochromeně zírala s myšlenkou, zda nepřijde na řadu také, považuji za vedlejší efekt umění.

Zbytek dne mě obcházela v oblouku větším, než je orbitální dráha Měsíce.
A nakonec zahradní drama. Paní se rozhodla zkrotit džungli. Měla plán. Motivaci. Seznam. A pak přišel déšť. Domek zmizel, zahrada se proměnila v Amazonii a já se z kocoura stal tygr v záloze. Rozvalený na gauči sleduji, jak příroda i lidé kapitulují.

Takový byl tento týden. A já v něm opět potvrdil svou nadvládu.

S lehce zvednutým fouskem
Váš Maxmilián
🐾🐾