Jak přežít v kouzelné zahradě

O nečekané mazlivosti a aristokratickém odmítnutí oken

Moji drazí poddaní,
tento týden jsem překvapil nejen vás, ale přiznávám, že i sám sebe. Nevím, co se stalo – zda šlo o náhlý záchvat náklonnosti, nebo vliv lidského pána – ale stal jsem se… mazlivým aristokratem.

Několikrát denně jsem se odtrhl od své nelehké služby, tedy spaní ve stínu a dohledu nad zahradou, jen proto, abych své člověčí služebné decentně připomněl svou existenci. Krátký výskok, jemný dotek čumáčkem, otření o tvář, důrazné „mááám“ – a poté návrat k důležitějším povinnostem. Aristokrat dává lásku dávkovaně. A s rozmyslem.

Zachovejme si však jasno: dekorum zůstává.
Ve chvíli, kdy se služebnictvo rozhodlo, že bych mohl vyjít na terasu oknem, jsem zcela ztuhl. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jako by mě někdo nedobrovolně přenesl do cizí dimenze. Pro aristokrata je totiž zcela nepřijatelné ocitnout se venku bez řádného ceremoniálu.

Několik vteřin jsem přešlapoval, analyzoval situaci a ověřoval, zda je tento způsob výstupu vůbec reálný. Není. A tak jsem se důstojně stáhl zpět. Teprve poté, co byly otevřeny dveře – jak se sluší a patří – jsem vykročil ven s vytyčeným ocasem, pronesl své oficiální „čmaaau“ a zaujal místo po boku lidí.

Protože oknem aristokrat ven prostě nechodí

.
Tak zase za týden, moji drazí.
A nezapomeňte – někdo tu zkrátka musí zůstat aristokratem.

Váš
Maxmilián
🐾🐾