Jak přežít v kouzelné zahradě

Zpráva z období veder, vetřelců a společné obrany území

Moji drazí poddaní,

další týden je za námi a já, váš věrný aristokrat z kouzelné zahrady, pokládám tlapku na pero – obrazně, samozřejmě, tlapky mám na věci důležitější – a přináším pravidelné shrnutí života vysoce postaveného kocoura.

Začněme počasím. Vedro. Vedro takové, že by i ropucha zvažovala návrat do slizu. Naštěstí jsme civilizovaná domácnost – nemáme větrák, máme klimatizaci. A kde ji hledat? Pod ní. Kde jsem ležel já. Roztažený s noblesou lva na mramoru. A hned vedle mě Key, pes bez cti, zato se smyslem pro pohodlí.

Idyla však netrvala dlouho.

Během večerní inspekční obchůzky zahrady jsem zaznamenal pohyb. Vetřelec. Kočičí. Cizák, který si dovolil vstoupit na mé výsostné území bez pozvání a bez respektu. Bez váhání jsem zasyčel, zavrčel a vyrazil. Nastal šrumec hodný antické tragédie.

Key, slyšíc bojový signál, málem proletěla skleněnými dveřmi, než služebnictvo stihlo otevřít. A pak už jsme stáli bok po boku. Já a má tělesná garda. Ve stínu zahrady, s napnutými svaly a jasným cílem jsme vetřelce vypoklonkovali rychleji, než stihl pochopit, kam se zatoulal. A na zlomek vteřiny – přísahám na šantu – jsme si snad i symbolicky plácli tlapkami. Ale to jste ode mě neslyšeli.

A aby toho nebylo málo, během týdne se na našem území objevil i krtek. K mému hlubokému zklamání jsem byl zrovna mimo dosah, a tak situaci objevila Key. Naštěstí zasáhla služebná v rukavicích a krtka s profesionálním klidem deportovala zpět do lesa.

Nyní je opět vše v rovnováze. Key mi chodí za ocasem, já ji přehlížím s důstojností aristokrata a život plyne tak, jak má – slunečný, chlupatý a lehce sarkastický.

S noblesou a klidem vládce
váš Maxmilián
🐾🐾