Jak přežít v kouzelné zahradě

Zpráva z doby úplňkové a vyčerpávající

Moji drazí poddaní, přátelé uhlazené srsti a neprůstřelné důstojnosti,

všechno to začalo měsícem. Nikoli ledajakým, nýbrž jahodovým úplňkem. Zatímco vy jste pokojně oddychovali ve svých prostých ložnicích, já – váš ochránce a samozvaný strážce vesmírného pořádku – jsem vykonával noční hlídky pod širým nebem, aby se ta podezřele růžová koule náhodou neskutálela z oblohy. Funkce náročná, vyčerpávající, avšak nezbytná.

Naštěstí mám služebnictvo, které pochopilo vážnost situace a misku mi obětavě podstrkovalo skrz dveře. Jak praví Kočičí ústava: hladový aristokrat rovná se nespokojený dům.

V rámci nutriční sebeobrany jsem si zajistil tři večeře. Ano, tři. A přesto si zachovávám postavu hodnou pařížského salonu. Prý zákon zachování hmoty. Inu, věda zjevně ještě neodhalila tajemství šlechtického metabolismu.

Proběhlo také focení pro knihu. Měl jsem být hvězdou. A také jsem byl – pokud ovšem hvězdou myslíme bytost, která okázale ignoruje objektiv, odvrací hlavu a nasazuje výraz hluboké životní křivdy. Ilustrátorka prý plakala, služebnictvo šustilo pytlíkem a já… já jsem prostě neměl náladu. I to je forma uměleckého projevu.

Při návratu do své rezidence jsem byl konfrontován s černobílou stíhačkou, která si uzurpovala vchod a hrála si na strážkyni portálu. Velmi odvážné. Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu, pokynul pohledem a služebnictvo konečně pochopilo, co je třeba učinit. Dveře se otevřely. Rudý koberec byl rozvinut. Vstoupil jsem, jak se sluší.

A dnes? Dnes spím. Týden byl náročný. Všechno jsem přežil, přehlédl i přežral. A hodlám pokračovat ve své víkendové misi: vypadat krásně, nic nedělat a být obdivován.
Na závěr připomínám, že kniha se blíží. Ano, Popy je sice na obálce, ale všichni víme, kdo je skutečnou hvězdou příběhu. Podepisovat budu. Tlapičkou. Samozřejmě výhradně za poplatek v granulích.

S láskou, vznešeností a blahosklonným mňouknutím
pan Maxmilián
🐾🐾