Audienční zpráva z deštivého království
Moji drazí poddaní,
uplynulý týden byl mokrý, šedivý a vytrvalý. Déšť padal bez přestání a většina mých chlupatých soukmenovců by v takovém počasí zalezla pod postel a tvářila se, že svět neexistuje. Já ovšem nikoliv. Já jsem se stal meteorologem.
Každou noc jsem vyčkával venku pod zahradním stolem, pečlivě sledoval jednotlivé kapky a zaznamenával jejich směr, intenzitu i charakter. Hydrologie je seriózní věda a musím říct, že role akademika mi velmi sluší.
Služebnictvo konečně pochopilo, že nejlépe se spí venku. Zavěsilo hamaku, přitáhlo psa a uložilo se do ticha noci. Já jsem se uvelebil opodál, abych měl přehled a v případě potřeby pomohl s přepočítáváním hvězd. Byla to jedna z mála nocí, kdy jsme spolu sdíleli klid a prostor v téměř snesitelném souznění. Téměř.
Ráno ovšem přišla realita. Dveře zavřené. Otrokyně venku. Snídaně nikde. A tak jsem byl, ač nerad, nucen postarat se o obživu vlastními silami. Výkon hodný hrdiny. Nikoliv však mne – kočičího aristokrata.
Při návratu mi cestu zatarasila drzá černobílá stíhačka. Postoj pevný, výraz neústupný. Zřejmě nabyla dojmu, že by zde mohla velet. Taková domněnka mě samozřejmě nemohla vyvést z míry. V klidu jsem vyčkal, dokud služebnictvo nepochopilo situaci, neodstranilo překážky a nerozvinulo pomyslný červený koberec.
Teprve poté jsem důstojně vstoupil do svých komnat.
S noblesním zamňouknutím a lehkým pohrdáním
Maxmilián I. Zahradní
meteorolog, noční hvězdář a nezpochybnitelný vládce
🐾🐾
Jak přežít v kouzelné zahradě 
Napsat komentář