Jak přežít v kouzelné zahradě

V jedné známé písničce se zpívá, že kočka leze dírou a pes oknem.
U nás je to trochu jinak.

Kočka dírou neleze vůbec.
Za to všichni lezeme oknem.

Než se začnete děsit, ne – nejde o žádné malé okénko někde ve sklepě. Jedná se o francouzské okno. To samé okno, kterým normálně chodíme na terasu. To samé okno, kterým na mě koukají naši zmrzlí chlupáči pokaždé, když je v tomhle „krásném horském počasí“ vyhodím ven. A hlavně – to samé okno, kterým mají zakázáno courat.

Jenže.

Všechno má své ale.
Kouzelná zahrada se totiž zřejmě přes noc přestěhovala do horské oblasti. Mrzne, fouká a ledový vzduch proudí domem s takovou vervou, že jsme začali pátrat, odkud k nám vlastně leze. A po důkladném vyšetřování (rozuměj chození po domě v mikině a nadávání) jsme přišli na to, že viníkem jsou… vchodové dveře.

Řešení muselo být rychlé. A levné. Protože pán, který nám dveře seřizuje, se sem přes závěje sněhu rozhodně do jara nedostane.

A tak přišlo řešení, které zná každý správný český kutil: izolepa.
Spousta izolepy.

Vchodové dveře jsou nyní zalepené tak, že by neprošel ani vánek, natož člověk. Výsledek? Oficiální vstup do domu zrušen. Náhradní vchod: terasa. Francouzské okno. Lezení.

Chlupatí teroristi z toho byli pochopitelně zmatení.
Nejdřív nechtěli ven vůbec. Pak přišlo období dlouhého přemýšlení, následované dramatickým koukáním přes sklo. A pak… pak zrzavec pochopil, že nás nelze ignorovat.

A protože jeho ignorovat opravdu nejde, ujal se nové funkce:
pravidelné větrání obýváku.
V pravidelných intervalech.
Z terasy do obýváku.
Z obýváku na terasu.
Tam. Zpátky. Tam. Zpátky.

Takže k proudění studeného vzduchu v domě se přidalo ještě prudivé courání, které má jasné poselství: „Jsem tady, vidíte mě, otevřete.“

A aby toho nebylo málo – a aby manželovi náhodou nebyla zima – zahájil zcela novou zimní sportovní disciplínu.

Říká se jí: lezení po žebříku se smetáčkem,
kombinované s ometáním panelů a vysoce odborným sledováním aplikace, jestli už to dobíjí.

Disciplína vyžaduje pevné nervy, jistou ruku, schopnost balancovat ve sněhu a ideálně někoho dole, kdo hlásí:
„Jo! Teď to skočilo o procento!“

Takže zatímco my ostatní lezeme oknem, chlupáči zajišťují větrání a dveře jsou zalepené jak balík na poště, pan domu sportuje a hlídá energii.
Protože u nás se netopí plynem, elektřinou ani dřevem.

U nás se topí pohybem, izolepou a vírou, že už to každou chvíli dobíjí.
A víte co?

Kupodivu to celé funguje.

Aspoň zatím.