Jak přežít v kouzelné zahradě

O narušené meditaci a pracovních podmínkách kočfluencera

Čmňáááu.
Neděle je tady. Vy sedíte s kávou v ruce, nohy nahoře, klid v duši. Já pracuji. Opět.
Bylo mi řečeno: „Maxi, to bude jen jednou týdně. Taková malá nedělní kočkovina.“
Samozřejmě. A pak přišlo úterý. Focení. Uprostřed týdne. Bez konzultace. Bez souhlasu. Bez kapsičky předem.

Jelikož jsem profesionál, zachoval jsem dekorum. Vyčistil jsem si fousky, uvelebil se na nové dece od Evžena a připravil se na prezentaci své vnitřní rovnováhy. Meditace. Klid. Napojení na vyšší kočičí vědomí. Pár hlubokých pohledů do prázdna.
A právě ve chvíli, kdy jsem se dotýkal vesmírné mňoukací frekvence, se to stalo.

Přilétla černobílá stíhačka.
„Já chci taky deku.“
„Já chci taky meditaci.“
„Já chci taky být modelka.“

Prosím?!

Tohle je můj čas. Můj moment. Můj střed vesmíru.

Atmosféra byla zničena. Klid rozcupován. Dekadence pošlapána.

Ale já se nerozčiluji. Já odcházím. Pomalu. Důstojně. Se vztyčeným ocasem a ledovým klidem pravého aristokrata.

A tímto oficiálně oznamuji:
Pracovní týden ruším. Neděle bohatě stačí.
A nikdo mi nebude štěkat do mých božských výstupů.

Zůstaňte krásní. Zůstaňte věrní.

A příště… se uvidíme. Možná.

Váš jediný a nezapomenutelný

Maxmilián 🐾